Osobnost dnes již etablovaného fotografa Šimona Pikouse (*1970) není třeba v libereckém prostředí dlouze představovat. Šimon pochází z tvůrčího prostředí známé liberecké rodiny a vzor otce, legendárního fotografa Jana Pikouse, v sobě nezapře. A to i přesto, že se jeho tvorba už dávno ubírá svébytným směrem otrle koketujícím s ironií, tvarovou zkratkovitostí i s osobitě uchopenými historizujícími formami. Šimon je neustále v pohybu, hledá naléhavá fotografická témata, připravuje výstavy, spravuje vlastní ateliér, provozuje Libereckou školu fotografie nebo se prostě toulá krajinou, v níž nehledá pitoreskní romantiku, ani přírodní půvaby, nýbrž poetiku rozkladu, stárnutí, skrytá tajemství, krásu ošklivosti a opuštěnosti.
Aktuální konvolut prezentovaných fotografií předkládá několik vrstev autorových dlouhodobě zkoumaných témat, které spojuje zájem zachytit struktury a vlastnosti materiálu, vnitřní, běžně neuchopitelný život předmětu i krajiny, emoce fotografovaného objektu a všudypřítomná nadsázka. Zdánlivě nesourodou změť námětů však propojuje vnitřní réma, které nám divákům umožňuje nahlédnout okolní svět očima jednoho fotografa.
Celou skupinou prezentovaných fotografií prostupuje série „Dechberoucí“, ve které autor halí tváře převážně osobností liberecké kulturní scény (včetně své vlastní) do igelitových pytlů. Objekty tak odděluje od reálného světa a pokřivuje jejich skutečnou identitu. Jednoduchými prostředky v podobě rozostření či světelné deformace i zdánlivé nahodilosti dosahuje efektu odosobnění, cynického až humorného pokroucení klasického černobílého portrétu a v mnoha ohledech záměrně odkazuje na dílo slavného britského malíře Francise Bacona. Vznik série vyprovokoval samotný termín „dechberoucí“ fotografie, objevující se stále častěji na sociálních sítích v souvislosti s komerční fotografickou nabídkou. Série se však neomezuje formálně a lze k ní přičlenit další fotografie, které nezobrazují realitu dle očekávání. Samotný záznam igelitového materiálu se v různých variacích objevuje i na dalších snímcích, stejně jako téma rozostření nebo fotografické chyby. Například portréty konkrétní ženy či psa jsou natolik redukovány, že v podstatě splývají ve změť měkkých barev a tvarů a realitu již dávají jen vzdáleně tušit.
Další rovinu představených fotografií tvoří zájem o univerzální předměty, jejichž kuriozita tkví v jejich naprosté banálnosti. Autor si vytváří vlastní kabinet kuriozit, objekty zaznamenává v různých časech, pozicích nebo stádiích rozkladu. Vytváří diptychy a triptychy zachycující předměty vytržené z běžného kontextu a skládá je do vlastních obrazců a významů. Takto pak před námi vyvstávají přírodní chuchvalce, které fotograf něžně nazývá „kmocháčky“. Vzbuzují zvědavost diváka, protože ten vnímá především umně zachycenou strukturu materiálu a následně vyhledává tvary vyvolávající různorodé představy. Při bližším ohledání pak možná zjistí, že hnízda tvoří chuchvalce vlastních ostříhaných vousů a vlasů, které si fotograf se svébytnou uštěpačností vášnivě skladuje. Tento až fetišistický vztah k předmětům a strukturám sledujeme i ve fotografiích starých lněných církevních pláten s ručně vyšitými křížky nebo fotografiích svatebního textilu, jejichž sklady nebo léty zažrané fleky opět probouzejí obrazotvornost pozorovatele a nedovolí mu bezmyšlenkovité zařazení. Zaujetí předmětem se prolíná se zájmem o životnost a deformaci a v důsledku o samotnou nevyhnutelnost zániku, a tak se nám hroudy plastické hmoty roztékají a hroutí před očima a nabízejí výstřední spojení všednosti až bezvýznamnosti materiálu s poselstvím o dočasnosti a proměny každé hmoty, i té lidské.
Poslední naznačenou tematickou linii pak prezentují dva snímky krajiny, které navazují na fotografovu zálibu v barevné a tvarové redukci a pocitovém minimalismu a symbolicky vše uzavírá oblačný triptych. Námět oblak vlastně obsahuje vše, s čím se často setkáváme na Šimonových snímcích. Jejich mnohotvárnost burcuje fantazii, jejich zachycení je neopakovatelné, představují všední i fascinující zážitek pro naše oko, symbolizují proměnlivost, nekonečno i zánik. Nebyl by to však Šimon Pikous, kdyby tento nebeský triptych, který dává tušit, že bilancuje svou dosavadní existenci, nedoplnil rentgenovým snímkem části vlastní čelisti a s poťouchlostí sobě vlastní tak neuvedl diváka zpět do rozpaků.
Adéla Pomothy