Temný les. Hustý temný les. Větve šlehají do obličeje a bosá do krve rozedřená chodidla. Bolest nevnímám jenom nádech. Je příliš krátký na to, aby se do mých plic dostal tolik potřebný vzduch. Sladké sliny a vystrašený pohled. Uši nastražené a varující před každým podezřelým zvukem, křikem sojky, zlomením větvičky. Odkud a kam. Strach. Jsem štvaná zvěř. Mdloby. Dnes padám, ale probírám se včera. Ten zvuk, ze kterého mám dnes strach, včera zněl jako hlas polnic a rohů. Seděl jsem na koni a zběsile štval jelena, křičel jsem z plných plic, řval jsem opojením, lovem, v ruce s těžkým kopím. Řval jsem zblázněním, přede mnou rudá čára, stopa, která neomylně vedla k cíli. Na jejím konci král, který spadnuv znovu a znovu vstal a běží. Nevnímá. Až pad, nestihl se již postavit. Jeho tělo zesláblé a vyčerpané. Svaly kdysi hrdé nepostrádaly majestátnosti, leč nyní byly v napětí, takovém divném, klidném napětí. Čekaly. Tiše čekaly. Seskočil jsem z uříceného koně, jehož nozdry plné pěny, a s vítězným skřekem jsem vnořil tesák do Jeho Majestátu. Vidím rudě, stejně rudě jak zběsile jsem se zakousl do jeho řícného srdce. Krev mi stéká po rtech, fousech a kape do bílého sněhu. Bílého. Krev mi slepila rty, před očima bílo. Hlas polnic sílí. Jezdec na neosedlaném koni. V ruce těžké kopí. Ale ve zbroji sedí žena. Půvabná žena, horny ji doprovází jako andělský hlas bojiště. A chór, ach ten chór, reků co jí doprovází. Valkýro, vítej mě ve Valhalle…