Motto:
„Procitám v časném jitře zimním, a hle, nejsem ve svém lůžku ani ve své jizbě, ale jsem venku, v řídké a tichounké atmosféře, a všecko jest v nových a lhostejných dimenzích. Jsem přikryt lesem, celým borovým lesem zasněženým, přikryt mechem, borůvčím a vřesovím a prstí, a nade mnou se spájejí koruny stromů jako skvělý a temný baldachýn na vonných sloupech…“ Bohuslav Reynek, 1922
Řeka Ploučnice protéká oblastí poznamenanou těžbou uranu a bývalým vojenským prostorem okupovaným sovětskou armádou. Díky těmto zdánlivě negativním okolnostem si zachovala svou jedinečnou divokost a romantiku, jako v pravěku. V zarostlých meandrech prožíváte stejná dobrodružství, jako zažila parta kluků ve filmu Cesta do pravěku od Karla Zemana. Jen občas můžeme podle zbytků těžební a vojenské činnosti vycítit přítomnost. I zde si příroda bere zpět, co člověk stvořil a nám se otvírají zcela nové obzory.
Nad tím vším vévodí jako bájný Camelot, hrad legendárního krále Artuše, betonové silo v Mimoni.
Ploučnice mi poskytla azyl v dobách koronavirové hysterie. Po tisíc let stejný koloběh od zrození až k rozplynutí v chladných vodách řeky. Svoboda, ticho a klid.